Pokud se člověk aspoň trochu zajímá o grafický design, stěží mu unikl projekt IDENTITA: PŘÍBĚH ČESKÉHO GRAFICKÉHO DESIGNU. Jestli jsem to správně pochopil, jeho cílem je zmapovat důležité milníky, osobnosti a aspekty českého grafického designu a představit je (nejen) naší široké veřejnosti. V lednu byl projekt spuštěn v České televizi formou dokumentárního cyklu, následovala objemná publikace, ambiciózní výstava a nedávno vstoupil do kin celovečerní film. Jaké jsou zatím mé dojmy?
V první řadě bych chtěl zdůraznit, že tento počin považuju za nesmírně chvályhodný a objem práce, který do něj byl vložen, za úctyhodný. A záměr určitě přínosný – koneckonců právě první dvě epizody televizního seriálu patřily k střípkům, které ve mně podnítily touhu ponořit se do hlubin grafickému designu. A rozhodně je dobře, že se téma v takové intenzitě vyneslo do veřejného prostoru. Přesto mám k “identitě” určité výhrady.
Mé prvotní nadšení z televizního cyklu postupně upadalo. Možná to bylo tím, že na začátku převládala především radost z toho, že se něco takového na obrazovkách vůbec objevilo. Čím dál víc ale ve mně sílil pocit, že se hodně klouže po povrchu, některá témata byla jen tak nadhozena, aniž by se o nich divák dozvěděl víc. Druhou polovinu už jsem v podstatě jen dokoukal, abych měl obrázek ucelený. Naprosto chápu, že do vymezené časového prostoru se nedá vměstnat všechno, ale to už je otázka dramaturgického pojetí, které by si s tím mělo poradit. Poměrně zásadní přešlap spatřuju i v tom, že se hlavní tváří a průvodcem cyklu stal Aleš Najbrt, jehož práce (myšleno celého jeho studia) uznávám a často mě baví, ale je součástí aktuální komerční sféry českého grafického designu. Neměl by se téhle role ujmout někdo s větším nadhledem nad celým oborem (například někdo typu Daniela Stacha)? Nemůže být Najbrtův pohled do určité míry zkreslený?
Jelikož jsem určitou povrchnost dokumentárního cyklu dokázal pochopit a odpustit, upínal jsem naději k výstavě, která obsadila tři patra Sovových mlýnů neboli Musea Kampa. S lítostí musím konstatovat, že mé rozpaky byly bohužel ještě silnější. Od poměrně intenzivně promované výstavy zaměřené na design bych v roce 2024 očekával nápaditější designové zpracování. Druhý aspekt je obsahový: nevím, jak výstavu vnímá návštěvník, který se v oboru moc neorientuje, ale já se toho moc nového nedozvěděl. Asi nejvíc mě zarazil zákaz sahání na vystavené knihy. Pochopil bych to u originálu naší ústavy nebo podobně vzácných exemplářů, ale u běžných knih? Opravdu máme jejich grafickou kvalitu soudit jen podle obalu? Tři patra mi zkrátka připadaly jako nevyužitý potenciál.
Proto jsem se už trochu zdráhal jít do kina na film, ale nakonec jsem mu dal včera šanci. Průvodcem je tentokrát americký dražitel s českými kořeny Nicholas Lowry. A v tom jsou pro mě hned dva kameny úrazu. Ačkoli zřejmě chápu záměr představovat český grafický design očima nezaujatého (?) cizince, nepřipadá mi šťastné lákat diváky na film o bytostně českém tématu v angličtině s titulky. Ale budiž. Ještě víc mě ovšem iritovalo to, že značná část stopáže je věnována právě Lowrymu a jeho počínání a monologům. Rozumím snaze dodat všemu příběhovou linku, ale ta by podle mě neměla tolik ubírat z tak cenného prostoru, který bych raději viděl naplněný samotným designem. Film sice působí poměrně zábavně a díky animacím i hravě, ale okruh témat je znovu spíš omezený. Zhruba v polovině filmu jsem tedy raději přistoupil na domněnku, že se tvůrci zaměřili jen na několik stěžejních milníků, které mohou být považovány za důležité i v mezinárodním měřítku. Přesto se divák až na pár výjimek nedozví, co za jejich kvalitou nebo úspěchem stojí, opět jsou to jen takové kusé “náhozy”. Místo toho zbytečně dlouho hledíme například na Američana stojícího před moravským sklípkem a opakujícím slovo víno.
Pokud vezmu v potaz všechny tři formy, kterými ke mně zatím projekt Identita promlouval, vidím dva klíčové problémy. Prvním je cílová skupina: pro koho jsou všechny ty aktivity vlastně určeny? Pro odborníky, milovníky designu, nebo pro širší masu? Obávám se, že první dvě skupiny nijak výrazně neobohatí. A pro tu třetí většinu témat jen tak nakousne. Což by mi nevadilo, kdyby se tak stalo v první formě a v těch následných by se pronikalo víc do hloubky. Kdyby se jednotlivé formy na sebe postupně vrstvily a dohromady skládaly bohatou mozaiku a ucelený přehled o českém grafickém designu. Takový pocit z toho nemám.
Snad bude štědrý prostor lépe využit v objemné knize, o kterou jsem si napsal Ježíškovi, takže ji ještě nemůžu zevrubněji posoudit. Ale už na první pohled vidím její úskalí. Je to opravdu velká a těžká bichle, kterou si člověk může číst či prohlížet nejspíš jen u stolu. Ale kdo z nás to dělá? Nebylo by lepší ji rozdělit třeba do tří svazků, které by byly uživatelsky podstatně příjemnější? Navíc by to umožnilo pracovat s tématem po delší dobu, možná by to bylo pro čtenáře i finančně únosnější – vydat za jednu publikaci 1600-2000 korun asi přece jen působí méně přitažlivě než pořídit si tři kousky po 600 korunách. A upřímně řečeno bych si dokázal představit i adekvátnější titulku – buď v retro duchu evokujícím zlatou éru českého designu, nebo naopak výsostně současnou, která by symbolizovala naději na další dobré časy.
Závěrem chci dodat, že mě opravdu mrzí negativní vyznění mého postřehu, v němž se odráží především zklamání z nevyužité šance. Nicméně jsem opravdu rád, že se Identita vůbec objevila a minimálně rozproudila debatu a snad přece jen i vyvolala zájem o český grafický design. Určitě si to zaslouží.
